Tom Regan a práva zvířat

Americký filozof a bojovník za práva zvířat Tom Regan se právem řadí mezi nejvýznamnější autory v oblasti etické reflexe morálního statusu zvířat. Regan je autorem celé řady publikací, nejdůležitější z nich zůstává jeho opus magnum The Case for Animal Rights, jež poprvé vyšlo v roce 1983 a dočkalo se dalších vydání. Zatímco Peter Singer odmítá hovořit o právech (ať lidských, či zvířecích), pokud výraz „právo“ pouze nezastupuje nějaký základnější (konsekvencialistický) etický diskurz, Regan je zastáncem skutečné teorie práv, kterou lze cum grano salis zařadit mezi přirozenoprávní teorie. 

Regan se kriticky vymezuje vůči utilitaristické koncepci spravedlnosti. Podle utilitaristů – alespoň jak jim Regan rozumí – je rovnost pouze před-distribučním požadavkem, což znamená, že např. Petr Singer chápe rovnost jako rovné zvážení zájmů – a to neimplikuje, že výsledkem tohoto zvážení s ohledem na důsledky určitého jednání bude zachování rovnosti mezi těmi, které důsledky zasáhnou. Je možné rovně zvážit zájmy pěti lidí a dojít k závěru, že preference čtyř z nich převáží preference zbývajícího jedince: výsledkem je, že se všech pět nepovažuje za skutečně rovné.

Americký filozof navrhuje zcela jinou, rovnostářskou interpretaci formálního požadavku spravedlnosti (pokud mezi X a Y neexistují morálně relevantní rozdíly, musíme s X a Y jednat stejně), která podle něj lépe odpovídá morálním intuicím. Podle této interpretace jsou si všichni rovni, neboť mají inherentní hodnotu.

Pojem inherentní hodnoty zahrnuje tři důležité charakteristické prvky:

1. Inherentní hodnota X nezávisí na tom, jaké vztahy k X mají ostatní (respekt, láska, nepřátelství apod.). Milovaný manžel má stejnou inherentní hodnotu jako opuštěný bezdomovec.
2. Inherentní hodnota X nezávisí na tom, jaký užitek X přináší pro ostatní. Významný filantrop má stejnou inherentní hodnotu jako věčný příjemce sociálních dávek.
3. Inherentní hodnotu X nelze získat, zasloužit si, dále rozvíjet a kultivovat, postupně ztrácet… Inherentní hodnota je kategorický pojem: X buď má, nebo nemá inherentní hodnotu, tertium non datur.

Regan se domnívá, že celá řada bytostí – lidí a zvířat – má určitou objektivní vlastnost, která nezávisí na kvalitě jejich života, na jejich vztazích k ostatním bytostem a světu, vlastnost, jež je kategorická a interpretuje formální požadavek spravedlnosti (zcela rovni jsou si jednotliví tvorové, nikoli jejich životy, resp. kvality jejich životů či preference).

Regan tvrdí, že mezi lidmi (uvidíme dále, že ne mezi všemi členy druhu Homo sapiens) a zvířaty (uvidíme, že jde o savce starší jednoho roku) neexistují žádné morálně relevantní rozdíly, takže bychom k nim s ohledem na požadavek spravedlnosti měli přistupovat stejně, totiž jako k bytostem nesoucím inherentní hodnotu. Na čem se ale zakládá samotné přisouzení této vlastnosti? Co nearbitrárním způsobem spojuje všechny bytosti, které mají inherentní hodnotu, neboli zakládá jejich podobnost? Regan odpovídá, že bytost X má inherentní hodnotu, pokud je subjektem určitého života (subject-of-a-life). X je subjektem života, jestliže splňuje celou řadu charakteristik:

1. X je individuální bytost (nikoli soubor bytostí jako druh či ekosystém), která má nějaká přesvědčení (beliefs) a preference (desires);
2.  X disponuje smyslovým vnímáním, pamětí a vědomím budoucnosti včetně své vlastní budoucnosti;
3. X má nějaký emoční život, který zahrnuje prožívání bolesti a slasti;
4. X má preferenční a welfare zájmy;*
5. X je původcem jednání, které sleduje nějaké cíle;
6. X si zachovává psychofyzickou identitu v čase;
7. X má svůj individuální welfare, který nezávisí na tom, zda je užitečný pro jiné či je objektem nějakých zájmů ze strany jiných tvorů.

*preferenční zájmy vyjadřují fakt, že bytost X má o něco (vědomý) zájem (pes touží po kosti), zatímco welfare zájmy vyjadřují fakt, že něco je v jejím zájmu (potrava je v zájmu psa, i když po ní netouží). Tyto zájmy mohou být někdy v rozporu.

Americký filozof postuluje existenci inherentní hodnoty X na argumentační strategii známé jako inference k nejlepšímu vysvětlení. Inherentní hodnota se neodvozuje z faktuálních premis, ale postuluje jako nejlepší vysvětlení našich reflektovaných morálních intuic: lidé (a zvířata) si jsou rovni. Tuto rovnost nelze vysvětlit utilitaristicky, musíme tedy tvrdit, že je dána existencí společně sdílené vlastnosti – inherentní hodnoty –, kterou nese každý subjekt určitého života.

Kritérium subjektu určitého života zahrnuje celou řadu prvků, které společně určují fokální (hlavní) význam výroku „subjekt určitého života“. Zde se nabízejí dvě interpretace: silná a slabá. Podle silné interpretace musí určité X splňovat všech sedm definičních prvků, zatímco podle slabé interpretace nemusí X splňovat všechny, ale alespoň některé definiční prvky. Podle silné interpretace by platilo, že všechny bytosti X, které jsou subjekty určitého života, jsou subjekty určitého života v témže smyslu (univokálně), zatímco slabá interpretace otevírá prostor pro analogickou predikaci predikátu „být subjekt určitého života“ na základě jakési rodinné podobnosti (family resemblance) mezi jednotlivými subjekty určitého života. Zdá se však, že Regan se přiklání k silné interpretaci.

Pojem subjektu určitého života zdůrazňuje, že pouhý biologický život sám o sobě hodnotu nemá (má ji pouze instrumentálně), podstatný je integrovaný psychický život (experiential life), život, který prožíváme, díky němuž nejsme něco, ale někým.

Postulování inherentní hodnoty je prvním krokem v interpretaci formálního principu spravedlnosti, zatím ale nejde o morální princip, který by blíže specifikoval, jaké jednání respektuje a jaké již nerespektuje spravedlivý přístup k subjektům určitého života. Prvním a zdaleka nejdůležitějším morálním principem je princip respektu (respect principle).

V této podobě je princip respektu velmi obecný, a bude třeba najít další specifičtější morální principy. Můžeme si však ukázat – v obecné rovině –, kdy tento princip porušujeme. Porušujeme ho tehdy, když:

• nejednáme s X jako s jedincem s inherentní hodnotu, ale jako s pouhou „nádobou“ obsahující hodnotné zkušenosti (slasti či naplněné preference);

• nejednáme s X jako s jedincem s inherentní hodnotou, ale pouze na základě toho, jak prospívá nám, jaký pro nás představuje užitek;

• nejednáme s X jako s jedincem s inherentní hodnotou, neboť nás zajímají pouze důsledky (konsekvence) lidského jednání.

Zbývá odpovědět na otázku, proč bychom měli princip respektu přijímat jako platný morální princip. Odpověď je poměrně přímočará: protože odpovídá na naše morální intuice (a zastřešuje je), podle nichž je nesprávné někoho usmrtit či mu způsobit újmu jen proto, že tím dosáhneme optimálních cílů. Tyto intuice se týkají morálních aktérů, tj. lidských bytostí schopných autonomního, morálně kvalifikovatelného jednání. Nicméně neexistuje žádný nearbitrární důvod, proč se určitým způsobem chovat k morálním aktérům a zároveň se tak nechovat i k ostatním subjektům určitého života, v tomto případě živočichům. Naše intuice sice u většiny z nás nezahrnují zákaz zabíjení zvířat, jejich chovu, lovu, využívání při experimentech apod., nicméně i) máme silné intuice, že princip respektu je aplikovatelný na morální aktéry, ii) mezi morálními aktéry a ostatními bytostmi, subjekty určitého života, neexistují nearbitrární, morálně relevantní rozdíly, proto iii) princip respektu je aplikovatelný i na ně, třebaže to znamená, že musíme revidovat některé naše morální intuice.

Princip respektu neukládá pouze negativní povinnosti (nejednat se subjekty inherentní hodnoty způsoby, jež tuto jejich hodnotu nerespektují), ale také povinnosti pozitivní spočívající prima facie (příslušnou povinnost mohou převážit jiné závažné důvody, a neplatí tedy absolutně. Viz dále) v povinnostech poskytovat pomoc těm subjektům inherentní hodnoty, které jsou obětí špatného jednání. Prvotní interpretace formálního požadavku spravedlnosti tedy neukládá pouze negativní povinnosti (nepůsobit újmu), ale také povinnosti pozitivní (pomáhat obětem nesprávného jednání). Tento fakt je velmi důležitým prvkem hnutí za práva a osvobození zvířat (liberacionismus), neboť ukládá nejenom povinnost vystříhat se nesprávného jednání vůči zvířatům, ale také zasáhnout v případech, kdy se ke zvířatům nesprávně chovají jiní morální aktéři.

Z principu respektu lze odvodit další morální princip, tzv. princip újmy (harm principle).

Každý nositel inherentní hodnoty je subjektem určitého života, což zahrnuje celou řadu faktorů, díky nimž tito jedinci mohou vést dobrý, lepší či horší život (mají tzv. experiential welfare, mohou zakoušet svůj život jako dobrý, lepší či horší) bez ohledu na vztahy k ostatním bytostem (bez ohledu na to, zda jsou pro ostatní užiteční či zda jsou objektem zvláštních zájmů ostatních bytostí). Zkušenostní welfare je pro subjekty určitého života hodnotou, a pokud jim působíme újmu, zakoušejí svůj život jako horší. Jednání působící újmu nerespektuje inherentní hodnotu, říká Regan, neboť existuje reálný vztah závislosti mezi tím, že určitá bytost X má zkušenostní welfare, a faktem, že X je nositelem inherentní hodnoty (každý nositel inherentní hodnoty je subjektem určitého života a jakožto subjekt určitého života má zkušenostní welfare). Z principu respektu tedy vyplývá, že nesmíme působit újmu subjektům inherentní hodnoty, čili vyplývá z něj princip újmy.

Tom Regan na rozdíl od Petera Singera předkládá skutečnou teorii práv. Rozlišuje mezi právy (nebo morálními právy, moral rights) a tzv. legal rights, tj. právy, která jsou dána systémem pozitivního práva.

Důležitou součástí analýzy pojmu práv je jejich korelace s povinnostmi. Jestliže má X právo A, potom pro ostatní morální aktéry vzniká povinnost (duty) respektovat právo X na A. Má-li např. člověk právo na život, potom je s tímto právem spojena povinnost toto právo respektovat.

Pojem spravedlnosti ve své formální, obsahově nespecifikované podobě ukládá povinnost bez ohledu na to, jak spravedlnost posléze obsahově vymezíme. Všechny subjekty určitého života jsou nositeli objektivní inherentní hodnoty, jež jim náleží všem a ve stejné míře. Existuje tedy mezi nimi morálně relevantní podobnost, na níž se zakládá první a nejdůležitější morální princip (interpretující formální požadavek spravedlnosti): se všemi nositeli inherentní hodnoty musíme jednat tak, abychom tuto jejich hodnotu respektovali. Princip respektu vyjadřuje právo na respekt, neboť jde o platný nárok: i) je ukotvený v platné etické teorii inherentní hodnoty a spravedlnosti, ii) je nárokem na (nárokem na respektování inherentní hodnoty) a konečně iii) je nárokem vůči, neboť můžeme určit třídu jedinců, jimž vzniká korelativní povinnost (třída morálních aktérů).

Velmi podobně lze argumentovat, pokud jde o princip újmy, a dospět k existenci práva nebýt objektem jednání působícího újmu. Právo nezakoušet újmu se však od práva na respekt liší v důležitém aspektu: právo nezakoušet újmu je prima facie právo, zatímco právo na respekt je právem absolutním. Každý subjekt inherentní hodnoty má právo (ukládající povinnost) na jednání, které respektuje jeho inherentní hodnotu. Je tedy například nepřípustné usmrtit koně jen proto, že pro nás ztratil hodnotu (přestal být užitečný); takové jednání by redukovalo hodnotu koně na užitek, který přináší svému chovateli. Z našich úvah však neplyne, že neexistují situace, kdy koni nesmíme způsobit újmu. Je možné schváceného koně usmrtit, pokud je jeho zdravotní stav takový, že kvalita jeho života je nízká, naděje na zlepšení mizivé, jinými slovy, pokud jsou splněny podmínky paternalistické eutanazie zvířete.

Právo neutrpět (nezakoušet) újmu je podle Regana prima facie právem, což znamená, že mohou nastat okolnosti, kdy můžeme porušit právo subjektu inherentní hodnoty (nebo více takových subjektů). Klasické příklady představuje obrana proti nespravedlivému útočníku (sebeobrana) či potrestání zločince, můžeme se však dostat do situace, kdy musíme zvažovat možnost porušení práv nevinných jedinců. Regan se pokouší ukázat, že pokud je újma, kterou způsobíme, srovnatelná (jestliže narušíme srovnatelným způsobem welfare příslušných subjektů inherentní hodnoty), lze z principu respektu odvodit princip minimalizace porušení práv (minimize overriding principle, ve zkratce miniride principle).

Princip miniride není aplikovatelný, když zvažované újmy nejsou srovnatelné (jako např. v případě smrti a zlomeniny nohy). Zde vstupuje do hry předposlední morální princip, jejž Regan nazývá princip worse-off.

Zajímavým aspektem Reganovy analýzy – a zde se v důsledcích rozchází s utilitarismem – je autorovo přesvědčení, že počet jedinců je irelevantní. Podívejme se na to, jak řeší tzv. lifeboat situace: do záchranného člunu se vejde pouze pět jedinců, na potápějící se lodi je však pět lidí a jeden velký pes. Jak lidé, tak pes jsou subjekty určitého života, nositeli inherentní hodnoty, vůči nimž máme povinnosti vyjádřené v nejobecnější rovině principem respektu. Jaké rozhodnutí je v takové situaci správné? Zachránit pět lidí na úkor psa? Nebo je morálně indiferentní, jestli se zachrání pouze čtyři lidé a pes? Princip worse-off poskytuje jednoznačnou odpověď: správné je, aby se zachránilo pět lidí a pes (bohužel) utonul. Lidé jsou subjekty určitého života a díky tomu mají welfare, který zahrnuje celou řadu prvků včetně prvků, jež ve welfare psa nenajdeme (duševní život lidí a s ním spojené preference jsou výrazně bohatší než duševní život psa). Pokud zahyne pes, bude to z pohledu „bohatosti“ welfare menší ztráta, než když zahyne člověk; člověk má proto přednost. Co když ale půjde o rozhodnutí jeden člověk proti deseti psům? Také v tomto případě má jeden člověk přednost před deseti psy, a to z jednoduchého důvodu: welfare není agregativní, jako kdyby existovalo „superindividuum“, které bude zakoušet újmu všech deseti psů. Újmy jednoduše nelze sčítat jako v případě utilitarismu: když zahyne deset psů, nezahyne agregát života deseti psů, ale deset individuálních psů. 

Lidský život nelze srovnávat s tímto pomyslným agregátem, nýbrž s každým jednotlivým psím životem a ve všech případech má lidský život přednost, proto má lidský život přednost před jedním, dvěma, deseti, statisíci psími životy.

Konečně poslední důležitý morální princip Regan označuje jako princip svobody (liberty principle).

Formulace principu svobody je poněkud složitá, jeho smysl si přiblížíme následujícím příkladem. Řekněme, že X a Y se ucházejí o práci a X si je velmi dobře vědom toho, že pokud ji získá, Y utrpí nějakou újmu (je již dlouho bez peněz, a když nedostane tuto práci, bude odkázaný na pomoc charitativních organizací). Princip svobody říká, že X má právo se o práci ucházet (stejně jako ho má Y) bez ohledu na újmu, kterou to může Y způsobit. Princip svobody opět vychází z principu respektu. Pokud by X neměl právo ucházet se o práci (aby Y nevznikla újma), znamenalo by to, že jeho welfare získává v etické rozvaze nižší místo, než jaké má welfare Y. To neznamená nic jiného, než že by se k X nepřistupovalo se stejným respektem jako k Y, což radikálně egalitářský princip respektu zapovídá. X má tedy právo se o práci ucházet (stejně jako Y a kdokoli další).

Mimořádně důležitou součástí formulace principu svobody je první část, jež praví: „Pokud se ke všem zúčastněným bytostem přistupuje s respektem.“ Její význam je následující: jestliže se X rozhoduje, zda jednat určitým způsobem, který způsobí újmu Y (X tudíž poruší právo Y nezakoušet újmu), musí negativní vlivy na svůj welfare srovnávat pouze s Y a smí jednat (ve shodě s principem svobody) jedině tehdy, utrpěl-li by v případě nečinnosti jeho welfare více než welfare Y. Opět si tento abstraktně formulovaný princip můžeme ilustrovat konkrétním příkladem. Řekněme, že X je sadista, jehož hlavní životní slastí (preferencí) je způsobovat bolest jiným tvorům (lidem i zvířatům). Jestliže X nikomu neubližuje, jeho welfare utrpí (X se prostě cítí velmi špatně). Princip svobody mu nicméně nedává volnost ubližovat druhým, neboť když X neubližuje druhým, je na tom hůře (worse-off), jistě na tom však není hůře než ti, které nemučí (právě o aspekt, že jim nezpůsobuje bolest).

Závěry, k nimž jsme zatím došli, by nás mohly opravňovat, abychom předložili následující přímočarý argument dokazující morální závaznost vegetariánství:

1. Savci jsou subjekty určitého života.
2. Jakožto subjekty určitého života mají savci inherentní hodnotu.
3. Z toho plyne, že princip respektu a z něj odvozený princip újmy se vztahují na savce.
4. Z toho dále plyne, že savci mají právo na respektování své důstojnosti a prima facie právo neutrpět újmu.
5. Chov a zabíjení savců pro maso jim způsobuje újmu.
6. (konečný závěr) Neměli bychom tudíž chovat a zabíjet savce pro maso.

Problém s tímto závěrem spočívá v tom, že princip svobody dovoluje (za určitých jasně specifikovaných okolností) působit újmu jiným subjektům inherentní hodnoty a ipso facto i savcům. Jeho odpůrci by mohli v obecné rovině argumentovat takto: je sice prima facie špatné působit jiným subjektům inherentní hodnoty újmu (princip újmy), nicméně princip svobody říká, že i) pokud se vzdáme masa (a všeho, co je s ním spojeno, včetně chovu zvířat a ekonomických zisků), a ii) náš welfare závažnou měrou utrpí (více než welfare zvířat), můžeme v dosavadní praxi pokračovat. Než tedy definitivně uzavřeme naše úvahy tvrzením „vegetarianismus není volba, ale morální povinnost“, musíme odpovědět na snahy začlenit chov a zabíjení zvířat do sféry volnosti vytyčené principem svobody.

Závěr, k němuž Reganovy sofistikované úvahy docházejí, je jednoznačný: vegetariánský styl života není pouhou (chvályhodnou) volbou, ale morální povinností. Konečným cílem hnutí za práva zvířat je zastavení „zvířecího průmyslu“ pomocí následujících praktických kroků:

1. Vysvětlení zastáncům „zvířecího průmyslu“, jaké praktické dopady jejich postoj přináší.
2. Posílení veřejného povědomí o tom, že „zvířecí průmysl“ porušuje práva zvířat.
3. Zakotvení příslušných podmínek změny „zvířecího průmyslu“ – pokud to bude nutné – do systému platného práva.

Tyto důsledky se samozřejmě netýkají pouze tzv. zvířecího průmyslu, ale také lovu zvířat, testování léků a kosmetiky a vědeckých experimentů na zvířatech. Proti Reganově etické koncepci a jejím závěrům byla vznesena celá řada námitek. Osobně se domníváme, že nejsilnější námitka proti Reganově koncepci zní, že inherentní hodnota a kritérium subjektu určitého života jsou zcela arbitrární. Regan chce vyjít vstříc našim intuicím, nicméně překračuje je a přiznává inherentní hodnotu nejen morálním aktérům, ale všem jedincům, kteří jsou podle něj subjekty určitého života. Proč jen jim? Regan by zřejmě odpověděl takto: Pouze subjekty určitého života mají nějaký zkušenostní welfare (každý subjekt určitého života je subjektem poměrně rozsáhlé atribuce mentálních vlastností), a pokud mají zkušenostní welfare, může jim být působena újma. Pojem újmy je tak redukovaný pouze na určitou třídu: tu třídu, kterou mohou příslušní jedinci zakoušet a díky níž může být jejich život horší. Problém ovšem je v tom, že morální relevance určitých vlastností (které vyžadují, aby daná bytost byla subjektem života) se pouze předpokládá, nijak se nedokazuje. Řekněme, že myš může cítit bolest a jednání, které jí způsobuje bolest, jí způsobuje újmu. Proč je tento fakt morálně relevantní? Protože myš může subjektivně zakoušet bolest? Ale subjektivní zakoušení bolesti není důvodem, proč je bolest eticky relevantní formou újmy, neboť není dokázáno, že zakoušení bolesti je morálně relevantní. Strom nemůže subjektivně zakoušet bolest, a nelze mu proto způsobit morálně relevantní újmu; pokud ho však necháme uschnout, jistou formu újmy utrpěl, nicméně této formě újmy Regan odmítá přikládat morální význam.

Jinými slovy, Regan postuluje inherentní hodnotu pro určitou skupinu bytostí na základě arbitrárně určené morální relevance újmy – pouze bytosti, které mohou zakoušet újmu v morálně relevantním smyslu, mají inherentní hodnotu a spojujícím prvkem mezi těmito bytostmi je fakt, že nejsou jenom biologicky živé. Mohli bychom ale vykročit za hranice Reganova vymezení a tvrdit, že každý živý tvor má inherentní hodnotu a má ji ve stejné míře (biocentrický egalitarianismus). Stačilo by říci, jak činí známý zastánce biocentrického přístupu Paul Taylor, že spojující linie mezi morálně relevantními tvory není vytyčena pojmy subjektu určitého života, ale pojmem dobra pro sebe sama (good for one’s sake). Dobro pro sebe sama mají bytosti, které splňují následující čtyři podmínky: 

1. Musejí být teleologickým centrem života, což znamená, že musejí mít nějaký biologický inherentní druhově podmíněný cíl (telos), který mohou realizovat svým životem.
2. Realizace této finality musí být v jejich zájmu (nikoli že o ni mají vědomý zájem, ale že je v jejich zájmu).
3. Dosažení tohoto cíle musí být pro danou bytost dobré (nikoli ve smyslu, že to jako dobré subjektivně zakouší) bez ohledu na to, jaký užitek přináší ostatním.
4. Konečně se musí jednat o živou entitu, neboť neživé objekty nemají žádné zájmy.

Regan nemá podle  názoru autorů tohoto textu prostředky, jak zabránit výše uvedenému rozšíření morální komunity o další bytosti, které nesplňují jeho kritérium subjektu určitého života. Mohl by sice namítnout, že zkušenostní zájem myši netrpět bolestí je morálně relevantní zájem, zatímco zájem stromu neuschnout v důsledku nedostatku vláhy morálně relevantní není, to však může udělat jedině tak, když bude arbitrárně postulovat, že určité zájmy prostě morálně relevantní jsou a jiné zase morálně relevantní nejsou. Stačí ovšem změnit perspektivu, namísto o subjektech života hovořit o bytostech s jejich vlastním dobrem a přiznat inherentní hodnotu i jim, neboť mají určitou finalitu, jejíž naplňování je v jejich zájmu. Výsledkem bude Taylorova biocentrická koncepce environmentální etiky vyúsťující v princip respektu k celé živé přírodě.

Tento text je zkrácenou a místy drobně upravenou verzí z veřejně dostupného zdroje:

David Černý, Adam Doležal, Tomáš Doležal, Tomáš Hříbek. Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva.

https://www.academia.cz/edice/kniha/prava-zvirat-filozoficko-pravni-perspektiva

Základní pravidla

 Tady zatím nic není. 

Legislativa

Etika

Archiv literatury