Australský filozof Peter Singer je právem řazen mezi nejvlivnější myslitele 20. století. Svým dílem přispěl k renesanci a mimořádnému rozšíření praktické etiky, která se nezaměřovala pouze na abstraktní metaetické úvahy, ale snažila se poskytnout praktická vodítka pro řešení obtížných a aktuálních etických problémů.
| Jeho myšlenky však vzbuzují mnohé kontroverze, neboť tvrdí, že hodnota lidského života není u všech lidí stejná. V češtině je dostupná jeho publikace Osvobození zvířat (Animal Liberation, orig. z roku 1975). Mezi jeho nejdůležitější díla patří Practical Ethics, jež se dočkala již třetího, mírně upraveného a rozšířeného vydání. V současné době Singer hájí myšlenku efektivního alltruismu (např. v knize The Most Good You Can Do: How Effective Altruism Is Changing Ideas About Living Ethically). |
Singer zastává určitou verzi utilitarismu, tzv. preferenční utilitarismus. Utilitarismus je druhem konsekvencialistické etické teorie; konsekvencialismus tvrdí, že pro etické hodnocení správnosti a nesprávnosti lidského jednání jsou relevantní pouze důsledky jednání. Nikoli úmysly. Dobrá věc se pozná podle dobrého důsledku (konsekvence). Konsekvencialisté samozřejmě nenavrhují úmysly zcela vypustit, ty však nevypovídají o správnosti či nesprávnosti jednání, ale o morální kvalitě charakteru jednajících.
Utilitarismus, jako druh konsekvencialistické etické teorie, hodnotí lidské jednání pouze na základě jeho důsledků. Jak však určujeme hodnotu důsledků? Jak zjistíme, že je jeden důsledek dobrý a jiný špatný? Zde vstupuje do hry druhá složka utilitarismu: teorie well-being, welfare, whatever makes life worth living čili jistá teorie hodnot. Klasičtí utilitariáni (Jeremy Bentham, John Stuart Mill) se vesměs přikláněli k nějaké verzi hédonismu: slast je jediné konečné či „niterné“ dobro, všechna ostatní dobra mají pouze instrumentální povahu, neboť jsou ve své podstatě zaměřena na dosažení dobra konečného (slast a absence bolesti). Singer si je však velmi dobře vědom problémů, které jsou s hédonismem spojeny, a proto namísto dosahování štěstí zvolil naplňování preferencí chápaných velmi široce. V rámci preferenčního utilitarismu se důsledky jednání hodnotí podle toho, jakým způsobem umožňují realizaci preferencí zúčastněných stran.
| Preferenční utilitarismus je spojením konsekvencialismu (lidské jednání hodnotíme pouze na základě jeho důsledků) a představy, že důsledky jednání vyhodnocujeme vzhledem k tomu, jak zasahují do preferencí či zájmů zúčastněných stran. |
V souvislosti s problémem realizace preferencí zúčastněných stran se objevuje zásadní otázka: jakým způsobem ji hodnotit? Zde se uplatňuje třetí složka utilitaristických teorií, jež představuje hlavní normativní princip utilitarismu: princip užitku či princip největšího štěstí pro co největší počet (v případě Singera půjde o princip maximalizace realizace preferencí). Jednoduše řečeno, pokud zvažujeme nějakou konkrétní morální volbu, musíme vzít v úvahu všechny bytosti, jež budou důsledky našeho jednání zasaženy, srovnat jejich preference a volit tak, aby naše činnost vedla k maximální možné realizaci preferencí všech zúčastněných stran.
|
Preferenční utilitarismus Petera Singera:
|
Lidské bytosti se rodí do nerovných sociálních a ekonomických podmínek a jejich genetická výbava je předurčuje k různým rolím v rámci společnosti. Jakým způsobem můžeme hovořit o tom, že jsme si všichni rovni? Singer říká, že rovnost není faktickým poznatkem, není tvrzením o tom, že všichni lidé jsou uniformní ve svém původu, schopnostech, výkonnosti či inteligenci: rovnost je základním etickým principem. Praktická realizace rovnosti se odehrává v rovině etické rozvahy, jež nepřihlíží k nositelům zájmů (ti mohou být a jsou velmi různí), ale k zájmům (interests) samotným. Rovnost tudíž nelze chápat jako rovnost lidských bytostí, ale jako rovnost zájmů, což v etické rovině získává své vyjádření v principu rovného zvážení zájmů (principle of equal consideration of interests).
| Princip rovného zvážení zájmů: Pokud se určitá činnost A dotýká podobných (srovnatelných) zájmů X a Y a ukazuje se, že zájem X převažuje zájem Y, potomje správné uskutečnit A. |
Singer chce tímto poněkud abstraktním vyjádřením zdůraznit skutečnost, že zájem je zájmem (a v tomto smyslu vstupuje do praktické etické rozvahy) bez ohledu na to, čí zájem to je: a právě v tom spočívá skutečná rovnost a nestrannost. Zvažujeme-li určitý zájem Z, máme vzít v úvahu pouze Z, nikoli další charakteristiky bytosti, jejímž je Z zájmem. Pokud tedy zvažujeme např. bolest, jež by byla důsledkem určité činnosti, zajímají nás pouze charakteristiky bolesti, nikoli těch, kteří by tuto bolest byli nuceni prožívat.
Kdo však podle Singera spadá do morální komunity? Tradiční a silně zakořeněná představa nechává vstoupit do morální komunity pouze lidské bytosti, příslušníky lidského druhu. Singer tento předsudek nazývá speciesismem.
| Speciesismus. R. D. Ryder popisuje speciesismus následujícími slovy: „Jak speciesismus, tak i rasismus představují formy předsudku založeného na vzhledu: pokud druhý vypadá jinak, potom se posuzuje jako za hranicemi morálky. Většina inteligentních a empatických lidí dnes rasismus odsuzuje, a je jen logické, že by tito lidé měli rozšířit svou starost o jiné rasy také na jiné biologické druhy.“ |
Speciesismus tedy chce vytyčovat hranice morální komunity na základě hranic biologického druhu. Pojmenování určitých postojů či praxe však automaticky neznamená přidělení morálního hodnocení. Proč by speciesismus – neboli upřednostňování zájmů nás lidí před zájmy zbytku celého světa – měl být morálně nesprávný? Singer nabízí jeden důležitý argument proti speciesismu, jemuž vtiskuje následující podobu: „Rasisté porušují princip rovnosti tím, že přikládají větší váhu zájmům své vlastní rasy, pokud se jejich zájmy a zájmy příslušníků jiné rasy ocitnou ve sporu. Sexisté porušují princip rovnosti tím, že upřednostňují zájmy svého pohlaví. Podobně speciesisté dovolují, aby zájmy jejich vlastního druhu převážily významnější zájmy příslušníků jiných druhů. Myšlenková struktura je ve všech případech stejná.“
Myšlenková struktura tohoto argumentu je velmi jednoduchá. Rasisté upřednostňují svou rasu, sexisté své pohlaví, speciesisté svůj biologický druh. Ve všech třech případech jde o biologická fakta (barva kůže, pohlaví, příslušnost k biologickému druhu), která jsou z morálního hlediska nepodstatná. A vzhledem k tomu, že jsme odvrhli rasismus i sexismus, měli bychom upustit také od speciesismu.
Zastánci speciesismu se však nemusejí ještě vzdávat. Mohli by si zvolit nějakou vlastnost – například inteligenci – a prohlásit, že právě inteligence je důvodem preferenčního přístupu k lidskému druhu. Takový přístup není nutně speciesistický, neboť se nezakládá na pouhém faktu náležení lidských bytostí k určitému biologického druhu, nýbrž na jisté vlastnosti, jež by mohla být morálně relevantní. Zde však vstupuje do hry jiný typ argumentace, s nímž se mezi zastánci práv zvířat často setkáváme: argument z marginálních případů (argument from marginal cases). Jeho podoba může být následující: zvolili jsme si vlastnost G (např. inteligenci), která slouží jako základ pro tvrzení, že příslušníci lidského druhu jsou nadřazení ostatním, neboť jsou obdařeni G. Problém spočívá v tom, že pro každého člena lidského druhu neplatí, že mu lze přisoudit vlastnost G; někteří z nich – např. novorozenci, senilní jedinci, lidé v kómatu apod. – G nemají (nebo ji mají v omezené míře). Pokud je ale základem preferenčního přístupu k lidským bytostem G (vyjádřeného např. teorií „lidé práva mají, zvířata žádná práva nemají“), potom ti, kteří G nemají (zvířata i lidé), nemohou být privilegovanými, či dokonce exkluzivními členy morální komunity. Otevírá se před námi následující dilema:
i) G je kritérium morálního statusu;
ii) někteří lidé G nemají;
iii) buď tedy platí
- tito lidé postrádají morální status (stejně jako zvířata), nebo
- G není platným kritériem morálního statusu.
Vzhledem k tomu, že málokdo zajde až tak daleko, aby upřel morální status určitým skupinám lidských bytostí (novorozencům a malým dětem, senilním jedincům, jedincům v pokročilém stadiu neurodegenerativního onemocnění apod.), musí volit alternativu iiib) dilematu a odmítnout představu, že by vlastnost G byla platným kritériem morálního statusu.
Jaké praktické důsledky má Singerův preferenční utilitarismus pro well-being či welfare zvířat? Vezměme si např. chov zvířat na maso. Zvažujeme-li morálnost chovů zvířat, musíme si nejdříve ujasnit, zda zvířata spadají do morální komunity; odpověď je, že v případě savců zcela nepochybně, podobně je tomu v případě ptáků a zřejmě také ryb. V následujícím kroku je třeba určit, jaké zájmy vstupují do naší praktické rozvahy. Singer je v tomto ohledu velmi striktní: na straně lidských konzumentů masa zvažujeme jedině jejich kulinářské preference, pouze to, že jim maso chutná. Na straně druhé jsou zájmy zvířat, kterých je celá řada, a některé jsou velmi závažné: musíme totiž vzít v úvahu utrpení během chovu, a to fyzické i psychické, utrpení během dopravy na jatka, usmrcení a samozřejmě samotnou smrt. Pokud zvážíme zájmy jedné strany – obliba masa – a zájmy druhé strany – netrpět během života a nezemřít v mladém věku –, potom musíme dospět k jednoznačnému závěru: chov zvířat na maso je nemorální, a jestliže odmítáme speciesismus, musíme se vzdát masa. Analogicky můžeme uvažovat i o dalších situacích: chov kožešinových zvířat, lov či experimenty na zvířatech, zvláště pokud se jedná o pokusy, které nejsou nezbytné (testování kosmetických přípravků) a jsou zbytečně trýznivé.
Ze Singerových úvah vyplývá velmi silný liberacionistický apel: zvířata mají celou řadu preferencí (od těch nejnižších – preferenci vyhýbat se bolesti, a naopak zažívat slast – až po sofistikovanější), jež je nutné vzít v úvahu v praktické etické rozvaze. Výsledkem je důsledná revize současného přístupu ke zvířatům, která nelze chovat na maso, zabíjet dle libosti či na nich provádět libovolné experimenty. Singerův utilitarismus obsahuje výzvu k vegetarianismu (ovšem ne za každou cenu: pokud někdo ze zdravotních důvodů maso potřebuje, potom vegetariánem být nemusí), k ukončení testování kosmetických přípravků na zvířatech (kosmetických přípravků již existuje celá řada a jediným důvodem pro zavádění dalších je pouze zisk) či omezení lékařských experimentů se zvířaty. Tato výzva, jak uvidíme, má však své limity.
Singerova etická teorie je zatížena celou řadou problémů, které odrážejí skutečnost, že posuzuje lidské životy na základě jejich kvality a podle toho k nim v praktické rozvaze přistupuje. Díky tomu může např. obhajovat infanticidu, jež zahrnuje i usmrcování zcela zdravých novorozenců.
| Infanticida. Singer je přesvědčený, že zájem žít mohou mít pouze bytosti s poměrně sofistikovanými duševními schopnostmi. Nazývá je osoby. Osobou může být dospělý člověk, orangutan či kráva, osobami však nejsou novorozenci: ti ještě nemají vědomí sebe sama a touhu pokračovat ve své existenci. Pokud usmrtíme dospělého člověka, který chce žít, poškodíme jeho důležitý zájem: žít. Usmrtíme-li ale novorozence, žádný takový zájem nepoškodíme. Z toho podle Singera vyplývá, že mu nezpůsobíme žádnou újmu (usmrtíme-li ho bezbolestně). Jsou-li splněny další podmínky (především ta, že smrt novorozence si přejí rodiče), nemusí být infanticida nemorální. |
Mnozí ochránci zvířat také nevítají, že Singer odmítá hovořit o právech (lidských či zvířecích), což má zajímavé důsledky. Představme si, že opět zvažujeme experimenty na skupině velkých psů a rozumně předpokládáme, že tyto experimenty zachrání tisíce, možná desetitisíce lidských životů. Smíme přikročit k experimentům? Sám Singer odpovídá, že ano, považuje však tuto situaci za hypotetickou, neboť lékařské experimenty podle něj takové „dramatické“ důsledky nemají. Nechme stranou jeho charakterizaci této situace jako hypotetické: důležité je, že zvířata žádná absolutní (neporušitelná) práva nemají, a mohou nastat situace (a nemusí být vůbec tak hypotetické, jak Singer tvrdí), kdy jejich preference nevyhrají v souboji preferencí se všemi neblahými důsledky, které to pro nositele preferencí má.
Peter Singer má nepopiratelné zásluhy o renesanci etického myšlení ve 20. století a lze ho považovat za jednu z vůdčích postav hnutí za osvobození zvířat. Jeho preferenční utilitarismus je však zatížený celou řadu problémů, takže nemá příliš mnoho zastánců dokonce ani mezi obhájci práv zvířat. Jedním ze Singerových největších kritiků je ostatně Tom Regan, který obhajuje teorii lidských a zvířecích práv.
Tento text je zkrácenou a místy drobně upravenou verzí z veřejně dostupného zdroje:
David Černý, Adam Doležal, Tomáš Doležal, Tomáš Hříbek. Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva.
https://www.academia.cz/edice/kniha/prava-zvirat-filozoficko-pravni-perspektiva