Právní diskuse jistým způsobem navazuje na celospolečenský vývoj a tím reaguje i na filozofický diskurz. Některé otázky se proto v mnoha bodech podobají etické debatě, v řadě případů však právní oblast řeší vlastní, zcela specifické úkoly.

Klíčové právní problémy, které se v době minulé, ale i v současné stále řešily v souvislosti se zvířaty, jsou následující:

1. Jakou funkci by měla mít právní úprava týkající se zvířat

Tato otázka úzce souvisí se všemi dalšími. V historii mělo právo funkci náboženskou, ekonomickou a konečně i funkci ochranitelskou. Podle toho, jaká funkce měla v jednotlivé epoše přednost, měnily se i odpovědi na další otázky.

2. Právní status zvířete, jeho subjektivita

Výrazy právní subjekt nebo právní osobnost značí schopnost být nositelem i vykonavatelem práv a povinností. V současnosti mají právní subjektivitu všichni narození lidé (srovnej např. § 23 českého občanského zákoníku, který uvádí, že „člověk má právní osobnost od narození až do smrti“) a dále i právnické osoby (§ 118 obč. zák.: „Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku.“). V právní teorii je složitou otázkou, zda by mělo mít specifický právní status i zvíře, zda by mělo být nositelem práv, případně povinností, nebo má být zvíře z právního hlediska pouhou věcí (jak tomu bylo tradičně) anebo má mít specifický status, a pokud ano, jaký.

3. Právní ochrana zvířete a welfare

V některých epochách nebylo zvíře ničím jiným než pouhou věcí a nebylo chráněno pro sebe sama, ale z důvodu své hodnoty pro majitele. Tato situace se ovšem postupně měnila, zejména po proměnách ve filozofickém myšlení a v přístupu ke zvířatům. Obrat odstartovala zejména Darwinova evoluční teorie, význam pro anglosaské prostředí měly i myšlenky anglického právního teoretika Jeremyho Benthama. Moderní doba se pak zaměřila i na podmínky života zvířat, na jejich welfare.

4. Vlastnictví zvířete a odpovědnost

Zvíře bylo vždy jedním ze základních hospodářských elementů, domestikovaný dobytek často znamenal základ výživy pro celou rodinu. Byť se míra závislosti na zvířatech v průběhu věků snižovala, zvíře mělo vždy ekonomickou hodnotu pro jeho vlastníka. Tato ekonomická hodnota byla právem primárně chráněna. Ochrana spočívala i v případné odpovědnosti někoho, kdo by do takového vlastnického práva na zvíře chtěl zasáhnout, např. krádeží zvířete, zabitím cizího zvířete, jeho zmrzačením apod. Vzhledem k tomu, že zvíře bylo ve skutečném světě vždy něčím víc než pouhou věcí, takže mohlo aktivně konat samo o sobě, specifické otázky vznikaly také v případě, když zvíře způsobilo škodu. Někdy pak za škodu odpovídal vlastník zvířete, v některých případech za ni ovšem odpovídalo samo zvíře, což může být z hlediska dnešního vnímání odpovědnosti poměrně netradiční.

Prvopočátky právní ochrany zvířat

Jestliže se postupně proměňoval etický diskurz a kruté zacházení se zvířaty se pomalu v očích veřejnosti stávalo nepřijatelným, bylo jen otázkou času, kdy na celou situaci začnou reagovat i jednotlivé zákonodárné orgány. Prvními právními akty směřujícími k potlačení nelidského jednání vůči zvířatům byly zejména právní předpisy potlačující kruté hry a sázení na ně. V roce 1664 vyšel v Anglii Zákon o hrách (Gaming Act), který sázení na zvířecí zápasy výslovně zakázal, byť nezakázal zápasy samotné. Tento předpis však přesto měl dopad na snížení počtu osob, které se o zvířecí zápasy zajímaly. Podobně postupoval i zákonodárce v roce 1654, když zakázal koňské závody. Všechny tyto zákony ovšem neměly základní smysl v ochraně zvířat pro ně samé, ale spíše v ochraně člověka před jeho vlastním amorálním chováním.

Podle některých autorů, jako je například význačný právní historik Thomas G. Kelch, byl přelomovým zákonem massachusettský puritánský zákon z roku 1641 Body of Liberties. Ochrana zvířat před krutým zacházením je v něm účelem sama o sobě, čemuž tak v předchozích právních aktech nebylo. Od tohoto okamžiku se začíná mluvit o tzv. animal-cruelty laws, tedy o zákonech proti krutému zacházení se zvířaty. Zákon Body of Liberties předběhl svou dobu. Teprve na konci 18. století následovaly obdobné zákony ve Spojeném království. Dva Metropolitní zákony (The Metropolis Act, jeden z roku 1774 a druhý z roku 1781) zakazovaly zlé jednání s dobytkem, který byl převážen přes Londýn. Sankcí byla pokuta, nebo dokonce vězení.

Opravdu zásadní zákony proti týrání zvířat a krutosti vůči nim přicházejí ovšem nejprve v 19. století. Darwinova teorie, utilitaristické koncepce odstartované Jeremym Benthamem vytvořily v Anglii prostředí, kde se začaly řešit lidské povinnosti vůči ostatním tvorům v přírodě. Pokud může zvíře cítit bolest, pak je nutné zabezpečit, aby netrpělo, resp. alespoň netrpělo zbytečně. Navíc se změnilo společenské postavení zvířat zejména v tom smyslu, že se zvířata daleko více než dříve stávají „členy rodiny“, předmětem emocionálního nazírání spíše než čistého ekonomického kalkulu.

Posun v legislativě – zákony na ochranu proti týrání (anti-cruelty laws) 

V roce 1800 navrhl sir William Pulteney zákon, který by ochraňoval býky před štvanicemi. Tento návrh nebyl přijat o dva hlasy, nicméně spustil novodobou snahu o právní ochranu zvířat. Specifické na tomto návrhu bylo to, že jednoznačně nešlo o ochranu zvířete jako předmětu vlastnického práva, ale chráněnou hodnotou bylo zvíře samé. Hráz byla prolomena. 15. května roku 1809 navrhoval lord Erskine další zákon, který měl chránit dobytek a koně před týráním a krutostí. Opět nebyl přijat. V roce 1822 nicméně už k přijetí zákona na ochranu zvířat došlo. Jednalo se o Martinův zákon (nazvaný podle svého předkladatele Richarda Martina) a podle tohoto právního předpisu se bezohledné a kruté bití nebo zneužívání skotu, koní a ovcí staly trestným činem. Pachatel mohl být potrestán finanční pokutou, anebo dokonce uvězněn. Postihnutelnost takového chování pak od roku 1824 dozorovala Společnost na ochranu zvířat před krutostí. Po přijetí tohoto zákona ve Velké Británii později následovaly i další právní předpisy upravující ochranu zvířat. V roce 1839 byl přijat metropolitní policejní zákon, který zakazoval celou řadu zvířecích zápasů. Opakovaně také byly vydávány zákony se shodným názvem (Cruelty to Animals Act). Zmiňované právní předpisy z roku 1849 a 1854 zakazovaly některé další zápasy, přičemž za trestné jednání byla považována samotná účast na takovém klání.

Spolu s Anglií byly Spojené státy americké jednou z prvních zemí zasazujících se o ochranu zvířat před krutým zacházením. První americký zákon proti týrání dokonce předběhl anglický Martinův zákon, když byl přijat již v roce 1821 ve státě Maine. Trestným činem se stalo kruté zacházení se skotem a koňmi. Podle všeho byl však dopad tohoto zákona minimální. V roce 1829 ovšem přijal zákon proti týrání zvířat stát New York. Tento zákon pak měl široký veřejný dopad nejen ve státě New York, ale i v jiných státech, protože se stal vzorovým zákonem pro řadu jiných amerických států, např. Michigan (1838) či Vermont (1854).

První část newyorského zákona upravovala přestupek za jednání, kdy osoba „zlomyslně zabíjela, mrzačila nebo poraňovala koně, býka či jiný dobytek, ovce nebo jakékoliv zvíře, a to nehledě na to, zda je jejich vlastníkem nebo nikoliv“. Druhá část zakazovala komukoliv bez ohledu na jeho vlastnické právo kruté bití nebo mučení koní, dobytka nebo ovcí. Limity zákona spočívaly zejména v tom, že zákon vyžadoval aktivní jednání (nikoliv například týrání v rámci nedostatečné péče apod.), zároveň však musel státní zástupce prokázat, že obžalovaný jednal se zlým úmyslem.

Dalším výrazným krokem k zvětšení rozvoje welfare a ochrany zvířecích práv se stalo založení první společnosti na ochranu zvířat před týráním (American Society for the Prevention of Cruelty Animals, ASPCA) v roce 1866, která vypracovala dokument nazvaný Deklarace zvířecích práv. Tato organizace pak měla velký vliv při prosazování zákona proti týrání zvířat z roku 1867 ve státě New York. Uvedený zákon už oproti prvnímu upravoval daleko širší okruh otázek. Jednak do výčtu zahrnul všechna zvířata, jednak sankcionoval v některých případech i nekonání (výslovně zmiňoval např. odpírání krmení zvířat). Také se odstranila nutnost úmyslného zavinění protizákonného jednání a subjektivní odpovědnost byla nahrazena tzv. odpovědností objektivní, tj. za výsledek. Trestněprávní ochrana zvířat nikoliv z důvodů pouze hospodářských, ale i kvůli hodnotě života zvířete se postupně v 19. století začala stále více objevovat ve speciálních zákonech, případně v trestních kodexech a byla upravena trestními sankcemi.

Kromě ochrany před týráním se rozvíjela postupně i ochrana před zneužíváním zvířat při výzkumu. V Anglii byl v roce 1876 přijat Antivivisekční zákon (Anti-Vivisection Act, AVA) zakazující některé experimenty na zvířatech.

Změny v civilním právu, odpovědnost za škodu a právní status zvířete 

Kromě velkých změn ve veřejném právu (tj. trestním právu a správním právu, kde byla zvířata chráněna státní mocí) došlo v 19. století k velkým změnám i v občanském právu. Byla to doba významných civilních kodexů, které zásadně formulovaly podobu občanského práva až do současné doby a v původních státech platí dosud (byť samozřejmě s velkým počtem novelizací). Značný vliv na tyto úpravy mělo římské civilní právo. Šlo zejména o následující zákoníky: francouzský Code civile z roku 1804, rakouský všeobecný zákoník občanský (ABGB) z roku 1811 a konečně německý občanský zákoník (BGB) z roku 1896. Tyto zákoníky řešily zejména problém odpovědnosti vlastníka nebo uživatele zvířete. Buď jeden, nebo druhý měli odpovědnost i v případě, kdy zvíře nebylo v jeho péči, protože se zatoulalo nebo uteklo. Rakouský zákoník upravoval škodu způsobenou zvířetem jiným způsobem, když v původní verzi v § 1320 uváděl: „Poškodí-li se někdo zvířetem, jest za to odpověden ten, kdo je k tomu poštval, podráždil nebo zanedbal je opatrovati. Nemůže-li býti nikomu dokázáno zavinění toho druhu, pokládá se poškození za náhodu.“ Němečtí zákonodárci pak měli možnost volby, jakou cestou se vydají. V původním znění znělo ustanovení BGB následovně: „Pokud je zvířetem usmrcen člověk nebo pokud je jím poraněno tělo nebo zdraví lidské bytosti nebo je jím poškozena věc, pak je ten, kdo má zvíře v držbě, povinen nahradit poškozenému škodu, která mu tímto vznikne.“

Nacistické Německo a speciální ochrana zvířat

Je určitým paradoxem, že jedním z průkopníků ochrany práv zvířat se stalo nacistické Německo. Téměř ihned po nástupu k moci v roce 1933 se nacisté zasadili o přijetí zákona na ochranu zvířat (Reichstierschutzgesetz) a dalších zákonů. V Německu došlo podle některých odborníků k opuštění antropocentrického modelu práva a zvířata byla nově chráněna jako účastníci sociálního života. Hned první ustanovení zakazovalo bezdůvodně kruté zacházení se zvířaty a jejich týrání. Za bezdůvodné bylo přitom označováno takové jednání, které nesloužilo žádnému rozumnému a ospravedlnitelnému účelu. Týráním se podle zákona rozumělo bezdůvodné působení citelné bolesti, krutým zacházením pak jednání způsobující trýznivý stav mysli. Zároveň byly omezeny pokusy na zvířatech, přičemž zcela zakázáno bylo experimentovat způsobem, při němž by docházelo k výrazné bolesti nebo poškození zvířete. Výjimkou byly pokusy činěné na speciálních pracovištích, kterým povolení udělilo ministerstvo vnitra. Upravena byla také zakázaná jednání při pokusech, přičemž účelem bylo co nejvíce omezit zbytečné utrpení zvířat. Zákon z roku 1938 pak ještě prohloubil ochranu zvířat. Je jedním z mála zákonů přijatých nacistickým režimem, který se dával za vzor a v Německu zůstal součástí právního řádu i po pádu nacistické ideologie.

Ochrana práv zvířat ve 2. polovině 20. století

V jiných zemích než v Německu ale dochází na počátku 20. století k drobné stagnaci v  ochraně práv zvířat. Zvýšená průmyslová výroba naopak podmínky zvířat zhoršovala. Proto když Peter Singer ve své publikaci Osvobození zvířat (Animal Liberation) z roku 1975 popisuje podmínky zvířat ve velkovýrobnách, rozhodně se nedalo mluvit o zajištěném prostředí, které by zvířatům nezpůsobovalo utrpení. Právě 60. a 70. léta jsou obdobím, kdy narůstá snaha spolků, hnutí a nevládních organizací zajistit vyšší garanci právní ochrany pro zvířata. I proto je ve druhé polovině 20. století možné zaznamenat celou řadu zákonů, které směřují proti týrání zvířat a posléze k zajištění jejich welfare. Tyto zákony se přijímaly celosvětově, tj. nikoliv pouze na Západě, a zabývaly se zejména zachováním základních podmínek života a zdraví zvířat a jejich ochranou před negativními činiteli, které mohou ohrožovat jejich zdraví, způsobovat jim bolest, utrpení a psychickou újmu. Welfare se od 70. let 20. století obecně vnímá jako základní východisko. V etických kodexech se objevuje pravidlo pěti svobod, které se s větší či menší mírou úspěšnosti daří postupně transponovat i do právních předpisů. Jde o následující svobody – život bez žízně a hladu; život bez nepohodlí; život bez bolesti, zraňování a nemocí; život bez strachu a stresu; svobodu vyjadřovat své tradiční chování. Zajímavým dokumentem přijatým právě nevládními organizacemi, který nemá právní závaznost, má ovšem nesporný politický význam, byla Všeobecná deklarace práv zvířat přijatá v roce 1978 v sídle UNESCO v Paříži. 

Specifická ochrana práv zvířat v některých oblastech byla zajištěna prostřednictvím dohod v rámci Rady Evropy. Připomeňme například Evropskou dohodu o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely (přijata 1976, platná od r. 1978), Evropskou dohodu o ochraně zvířat při mezinárodní přepravě (přijata 1968, platná od r. 1971), Evropskou dohodu o ochraně jatečných zvířat (přijata 1979, platná od r. 1982), Evropskou dohodu o ochraně obratlovců používaných pro pokusné a jiné vědecké účely (přijata 1986, platná od r. 1991) a další. Tyto dohody ovlivnily základ právních norem pro pozdější právo ochrany zvířat v Evropské unii.

Podobně v USA se v 60. letech opět otevřela diskuse o potřebě větší ochrany práv zvířat. V roce 1966 byl přijat Federální zákon o ochraně zvířat (Animal Welfare Act), který neupravoval celou oblast komplexně, ale spíše reagoval na akutní problémy. Kromě tohoto federálního zákona ovšem na území jednotlivých států vznikaly (pokud už neexistovaly z dřívějších dob) zákony proti týrání zvířat. V 70. letech pak v USA vzniká zcela nová, unikátní snaha právníků zastupovat zvířata.

Zmiňovaná skupina právníků pak začala vystupovat v jednotlivých případech na ochranu zvířat. Brzy se ujala také nová idea, která měla sloužit jako specifický prostředek ochrany zvířat. Zvíře podle právních teoretiků nemělo být nadále objektem práv, ale měl mu být přiznán zcela nový právní status, který by více odpovídal jeho statusu morálnímu. Začíná se mluvit o zvířecí právní subjektivitě, o přirozených právech zvířat.

Odpovědi na úvodní otázky autorů textu

Shrneme-li poznatky uvedené výše, můžeme se pokusit odpovědět na otázky položené v úvodu tohoto právního oddílu. První otázka zněla, jakou funkci by měla mít právní úprava týkající se zvířat. Ve starověké i středověké společnosti měly právní předpisy především funkci ekonomickou, s níž se mísila funkce náboženská. Tato funkce přetrvávala po celou dobu trvání práva a byla spojena s právem vnímanou nadřazeností člověka nad zvířetem. Teprve postupně se funkce práva měnila, vytratila se náboženská funkce a začala se objevovat funkce ochrany zvířete pro jeho vlastní, vnitřní hodnotu. V současné době se dokonce objevují názory, že by zvíře nemělo být předmětem vlastnického práva. Zdá se, že funkce práva včetně novodobého welfare má stále svůj původ v antropocentrickém nazírání na přírodní řád.

Druhá otázka s první úzce souvisí a týká se možnosti přiznání tzv. právní subjektivity zvířeti. Z historického exkurzu vyplývá, že zvíře bylo po celou dobu vývoje pouhým objektem práva a nikdy nebylo považováno za subjekt práva či za osobu v právním slova smyslu. Diskuse o přiznání právní subjektivity se objevuje teprve na sklonku 60. let 20. století. Takové pojetí má ovšem řadu problematických úskalí. V první řadě to, že u zvířat těžko můžeme očekávat, že by plnila například právní povinnosti anebo mohla být odpovědná za své jednání. Taková koncepce by nutně vedla k zásadní přestavbě celého právního řádu. Jako schůdnější se proto jeví řešení, podle něhož se zvíře stává zvlášť chráněným objektem práv.

Třetí otázka se týkala zvláštní právní ochrany a welfare. Tento typ ochrany zvířat se v moderní podobě objevil teprve v 19. století. Nová vlna ve filozofii sedmdesátých let 20. století pak směřuje dokonce k tomu, aby zvířatům byla přiznána některá základní přirozená práva. Zdá se, že taková ochrana je v historické souvislosti nekoncepční a jako úspěšnější a pro práva zvířat i vhodnější by se zdála větší míra ochrany práv zvířat včetně možných specifických nástrojů jejich ochrany, jako je například v Rakousku tzv. zvířecí ombudsman. Celková přestavba právního systému takovým způsobem, aby i zvíře bylo subjektem přirozených práv, se totiž v současné době jeví jako neužitečná nejen vůči lidem, ale zejména i vůči potřebám zvířat.

Tento text je zkrácenou a místy drobně upravenou verzí z veřejně dostupného zdroje:

David Černý, Adam Doležal, Tomáš Doležal, Tomáš Hříbek. Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva.

https://www.academia.cz/edice/kniha/prava-zvirat-filozoficko-pravni-perspektiva