Teorie morálního statusu zvířat

Karteziánský dualismus a příroda bez duše

René Descartes zvířatům nepřipisuje vůbec žádný morální status, a jeho pojetí je proto považováno za základní teoretický obrat ve vztahu člověka k mimolidskému světu. Jak poznamenává český filozof a biolog Stanislav Komárek: „Tato koncepce pochopitelně otevřela dveře dokořán vivisekčním experimentům, často prováděným veřejně a pro zábavu.“ Není proto překvapivé, že většina publikované literatury pojednávající o právech zvířat se vymezuje právě vůči tomuto pojetí.

Podle karteziánské metafyziky jsou v univerzu kromě stvořitele dvě základní substance: duch (res cogitans) a hmota (res extensa). Zvířata spadají pod substanci hmoty, jejíž hlavní vlastností je fyzická rozprostraněnost. „Například tvar můžeme chápat pouze u rozlehlé věci, jakož i pohyb pouze v rozlehlém prostoru. A představivost, smyslové vnímání či vůli pouze ve věci myslící.“ Zvířata v tomto pojetí zcela postrádají vědomí i cit, což Descartes odvozuje od neschopnosti racionálního myšlení a smysluplné řeči. Vlastností duchovní substance (mysli) je myšlení, chtění, přání a je vlastní pouze člověku. Člověk je na rozdíl od všech ostatních „věcí“ obdařen nesmrtelnou duší. Tvrdí, že i nejomezenější z lidí jsou schopni mluvit a hluchoněmí vytvářet znaky, ale mimolidští tvorové nic takového neumí.

„A to nejen dokazuje, že zvířata mají méně rozumu než lidé, nýbrž že ho nemají vůbec. Je neuvěřitelné, že by se opice nebo papoušek, nejdokonalejší svého druhu, nevyrovnal v této věci dítěti nejomezenějšímu nebo aspoň dítěti s mdlým rozumem, kdyby jejich duše nebyly docela jiné povahy než naše.“

Tento přístup po mnoho let učinil z pokusů na zvířatech záležitost, kterou není potřeba problematizovat. V době, kdy se tyto pokusy dostaly do centra vědecké metodologie, věřila většina vědců, že bolestivé výkřiky zvířat jsou podobně mechanickou reakcí jako zvonění hodin nastavených na určitý čas, jak jim tvrdil Descartes.

Teorie morálního a racionálního jednání

Německý filozof Immanuel Kant (1724–1804) byl podobně jako Descartesvantropocentrista, tedy stavěl do centra etického zájmu člověka, ale na rozdíl od něj již přináší alespoň elementární nutnost zbytečně neubližovat mimolidským zvířatům. Antropocentrickou tuto teorii označuji kvůli tomu, že v jejím rámci existují morální povinnosti pouze vůči osobám, které Kant defi nuje jako racionální a morální aktéry schopné řídit se podle univerzálních morálních imperativů.

Zvířata, která za racionální aktéry nepovažuje, v jeho pojetí nemají žádný přímý morální status. Přímý morální status znamená, že se k druhé osobě vztahujeme jako k cíli a nikdy ne pouze jako k prostředku dosažení cíle. Tento přímý morální status Kant přisuzuje pouze racionálním lidem. Zvířata spolu s neživými věcmi mají pouze nepřímý morální status. Podpálení domu stejně jako týrání zvířete je špatné, protože se tím člověk proviňuje vůči principu humanity – destruktivní a kruté jednání je nemorální. Tyto mimolidské entity Kant považuje za „relativní cíle“ (cíle, jejichž hodnota závisí na našich tužbách) odlišné od „objektivních cílů“ (cíle sami pro sebe). „Zvířata nemají vědomí a jsou pouhými prostředky cíle. A cílem je člověk.“ Jakým způsobem se člověk může násilím na zvířatech provinit vůči humanitě, ukazuje na příkladu krutosti bez účelu.

„Když člověk zastřelí svého psa, protože již není schopen sloužit, tak tím neselhal ve své odpovědnosti vůči psovi, protože pes není schopen úsudku, ale jeho jednání je nehumánní a ničí v sobě humanitu, kterou je povinen prokazovat vůči lidstvu.“

Toto jednání je kruté, neboť je bezdůvodné, ale institucionální využívání zvířat, kterému je věnována tato kniha, je podle této perspektivy v pořádku.

Vivisekcionisté, kteří pro své experimenty využívají živá zvířata, jistě jednají krutě, nicméně jejich cíl je chvályhodný a mohou ospravedlnit své kruté jednání, jelikož se zvířaty musí být zacházeno jako s lidskými nástroji; ale jakákoliv krutost z důvodu sportu ospravedlněná být nemůže.“

Výhoda této teorie spočívá v tom, že uznává morální status všech lidí bez ohledu na etnickou příslušnost a další diskriminační kritéria. Nicméně vyžadováním racionálního jednání může ze svého etického okruhu vyloučit kromě zvířat také děti a mentálně postižené lidi. Ve vztahu ke zvířatům je problémem skutečnost, že způsob zacházení s nimi je silně odvozen od účelnosti pro člověka. Tento způsob myšlení najdeme i v určitých oblastech současné společnosti, když se o zvířatech a etickém zacházení s nimi uvažuje ve smyslu jejich účelu (např. v otázce laboratorních zvířat, jak uvidíme v dalších kapitolách).

Teorie genetické humanity

Další rozšířenou teorií, která vylučuje zvířata z morální komunity, je založena na připsání morálního statusu jedincům, kteří geneticky náleží ke druhu Homo sapiens sapiens. Tato teorie v sobě snoubí dříve jmenované filozofi cké přístupy a křesťanskou morálku. Morální ohledy bychom podle ní měli mít pouze k ostatním lidem, ať už z toho důvodu, že jsou schopni racionálního uvažování (odkaz Kanta), nebo proto, že mají nesmrtelnou duši (odkaz Descarta a křesťanského učení obecně). Tento pohled dnes zastává např. římsko-katolická církev.

Ze současných představitelů tohoto směru můžeme jmenovat např. Johna Noonana (*1926), jehož publikace jsou zaměřené především na kritiku interrupce z křesťanské perspektivy. Výhodou této teorie je, že na rozdíl od Kanta garantuje plný morální status i dětem a mentálně postiženým, ale vylučuje z morálního zřetele všechny bytosti, které nenáleží k lidskému druhu, a to bez ohledu na jejich mentální schopnosti. Tato teorie přináší argumenty proti umělému přerušení těhotenství,

přípustnost usmrcování mimolidských zvířat ale nezpochybňuje. Etologické výzkumy, jež se zaměřují na způsob vnímání a kognitivní schopnosti zvířat, stále častěji předkládají zjištění, že jsou zvířata v těchto aspektech porovnatelná s dětmi předškolního věku. Teorie založené na připsání morálního statusu výlučně příslušníkům lidského druhu tak v jistém smyslu ztrácí své pevné základy.

Teorie utilitarismu a senzitivity

Výše naznačený paradox překonávají někteří představitelé utilitarismu. Utilitarismus je fi lozofi cký směr, který za cíl lidského jednání pokládá hledání blaha, prospěchu, užitku, a naopak omezování utrpení u co největšího počtu jedinců. Lidé by podle tohoto směru měli jednat tak, aby se maximalizovalo štěstí, které je defi nováno jako potěšení a absence bolesti či utrpení. Britský fi lozof a ekonom John Stuart Mill (1806–1873) ve svém pojednání o filozofi i utilitarismu, poprvé vydaném v roce 1879, uvádí, že pro „přesvědčení, které přijímá jako základ mravnosti užitečnost nebo princip největšího štěstí, platí, že jednání je dobré podle toho, jak směřuje k poskytnutí štěstí, a špatné podle toho, jak směřuje k jeho potlačení“.

Prvním autorem utilitarismu, který zahrnul do morální komunity také zvířata a výrazným způsobem ovlivnil současné teoretiky zvířecích práv, byl britský filozof a politický reformátor Jeremy Bentham (1748–1832). Ten zastával názor, že pokud jednou připustíme, že také jiní vnímaví tvorové mohou zakoušet bolest a radost, musíme je rovněž zahrnout do oblasti našeho morálního uvažování. Do poznámek pod čarou ve své knize „Úvod do principů morálky a zákonodárství“ (Introduction to the Principles of Morals and Legislation), poprvé vydané roku 1789 (v souvislosti s nedávným osvobozením francouzských otroků), napsal:

„Francouzi již zjistili, že černá barva kůže není důvodem, proč by měla být lidská bytost zanechána napospas rozmarům mučitele. Možná, že jednou přijde den, kdy uznáme, že počet nohou, ochlupenost kůže nebo zakončení křížové kosti nejsou dostatečným důvodem k tomu, abychom nechali cítící bytost napospas stejnému osudu. Co jiného by mohlo vytyčit tuto nepřekonatelnou hranici? (...) Otázkou není: mohou myslet? ani mohou mluvit?, ale jsou schopna trpět?“

Na Benthama navazuje hojně citovaný australský filozof a aktivista Peter Singer (*1946). V roce 1975 publikoval slavnou knihu „Osvobození zvířat“ (Animal Liberation), která bývá považována za bibli hnutí za práva zvířat. V této knize poskytl aktivistům za práva zvířat ucelený soubor argumentů, jenž s fi lozofi ckou precizností artikuloval zájmy tohoto hnutí.

Singer podobně jako Bentham tvrdí, že schopnost trpět je dostačující podmínkou pro to, abychom mohli říci, že má bytost své zájmy. Morální status mají podle něj všichni cítící tvorové, jejichž elementárním zájmem je vyhnout se utrpení. „Bylo by nesmyslné říkat, zda je či není v zájmu kamene, aby ho školák odkopl z cesty. Kámen nemá své zájmy, protože nemůže trpět. (...) Myš, například, má svůj zájem – nebýt odkopnuta z cesty, protože bude trpět, jestliže se tak stane.“ Podrobněji pojetí utilitarismu popisuje ve své méně známé knize „Praktická etika“ (Practical Ethics) z roku 1979. V ní uvádí, že všechna morální tvrzení jsou odvozena od principu rovnocenného uznání zájmů: „Základem principu rovnocenného uznání zájmů je to, že ve svém morálním uvažování bereme na stejnou váhu zájmy všech, kteří jsou ovlivněni naším jednáním.“

Singer tvrdí, že když už jednou rozumíme filozofickému principu, že jsou si všechny lidské bytosti rovny, měli bychom být schopni porozumět i tomu, že princip rovnocenného zacházení musíme použít u všech cítících bytostí. Poukazuje na to, že tvrzení o rovnosti lidských bytostí nepředpokládá, že by si lidé byli rovní v inteligenci, morálních  vlastnostech, fyzické síle nebo jiných faktech. „Princip rovnosti lidských bytostí není popisem aktuální rovnosti mezi lidmi, je spíše receptem, jak bychom měli s lidskými bytostmi jednat.“ Skutečnost, že jsou ostatní zvířata méně inteligentní nebo že nerozumí lidské řeči, tedy podle Singera neznamená, že by měly být jejich zájmy ignorovány.

Morální rovnocennost všech cítících bytostí vychází z obecného principu, že etické soudy musí být prováděny z univerzálního úhlu pohledu. Podobně jako zájem jedince nemůže mít vyšší váhu než zájem jiných individuí, nemůže být vyšší ani zájem členů rasové, etnické, náboženské nebo genderové skupiny nad členy jiných skupin. Ti, kteří ignorují zájmy jiné než své rasy, jsou rasisté, pokud ignorují zájmy druhého pohlaví, jsou sexisté, a ty, kteří ignorují zájmy cítících mimolidských bytostí, nazývá Singer speciesisty.

Termín speciesismus (= ideologie druhové nadřazenosti) vymyslel a poprvé použil v roce 1970 Richard Ryder. Tento termín mu přišel na mysl právě ve spojitosti s rasismem a sexismem, tedy předsudky založenými na morálně nepodstatných fyzických odlišnostech. Bolest, kterou zvířata také zakouší, je podle něj jediným přesvědčivým základem pro přisuzování práv nebo zájmů ostatních.

Přijetí principu rovnocenného uznání však podle Singera neznamená rovnocenné zacházení, jelikož zvířata různých druhů často mají různé potřeby a zájmy. Volební právo by např. zvířatům ostatních druhů bylo k ničemu, ale z potěšení a nepřítomnosti bolesti užitek mají. Rozdílná je mezi jednotlivými druhy i intenzita prožívání štěstí a bolesti. Princip rovnocenného zacházení znamená především to, že morální hodnota zakoušení bolesti nezávisí na příslušnosti k živočišnému druhu. „Míra bolesti záleží na její intenzitě i trvání, bolesti stejné intenzity a trvání jsou však stejně zlé, ať už je pociťují lidé, nebo zvířata.“

Odmítnutí druhové nadřazenosti neznamená ani to, že mají všechny životy stejnou cenu. „Není despotické myslet si, že život tvora schopného uvědomovat si sebe sama, abstraktně myslet, plánovat si svou budoucnost nebo komunikovat atd. je cennější než život tvora, který toho schopen není.“ Pokud bychom se museli rozhodnout mezi záchranou života šimpanze a myši, tato volba by byla podobná jako nucená volba mezi zdravým a těžce postiženým dítětem. Důležité však je podle Singera nevést hranici práva na život paralelně s hranicí vlastního druhu.

Nyní je na řadě otázka, jak je tato etická teorie utilitarismu aplikovatelná v praxi. Vzhledem ke zvolenému tématu této práce se zaměřím především na Singerovu refl exi zvířecích experimentů. Ve shodě s předchozím odstavcem není Singer pro absolutní zákaz všech pokusů na zvířatech. Podle něj totiž může nastat situace, kdy jeden experiment na zvířeti zachrání tisíce dalších životů. Zároveň však rychle dodává, že takových experimentů je pouze malý zlomek. Na základě pečlivých analýz došel k závěru, že v naprosté většině případů dochází ke způsobování bolesti zvířatům zcela zbytečně a rutinně. Toto tvrzení demonstruje předložením textů závěrečných zpráv z výzkumů, které neustále opakují tatáž zjištění a signalizují tak množství zbytečných experimentů, např. „teplo z mikrovln způsobuje poškození nerozlišitelné od horečky“, „nálezy jsou ve shodě se záznamy z literatury o lidech“ nebo „zjištění o uměle zvýšené horečce u koťat potvrzují nálezy klinické a z EEG u lidí a předchozí klinické nálezy u koťat“. Pokud by vědci nebyli druhově nadřazení, prováděli by pouze skutečně nezbytné a nenahraditelné experimenty, soudí Singer.

Ačkoliv silou této teorie je to, že zahrnuje všechny cítící bytosti, problémem zůstává, že senzitivita je v tomto případě nejen dostačující,ale i nezbytnou podmínkou pro připsání morálního statusu. Z tohoto úhlu pohledu kritizují utilitarismus environmentalisté, kteří poukazují na to, že rostliny a necítící zvířata jsou také živé organismy patřící do biosféry, a jisté morální závazky by vůči nim měly být také uplatňovány. Americký environmentální fi lozof Holmes Rolston např. kriticky poznamenal: „Peter Singer, vnímavý obhájce povinností vůči cítícímu životu, se zastavuje někde mezi krevetou a ústřicí a všechna nižší zvířata, hmyz a rostliny nachází za hranicí morálního zájmu.“ Rolston a další kritici z řad environmentalistů poukazují na to, že i necítící entity (např. stromy) mají důležitou úlohu v ekosystému, a měly by tedy mít určitý morální status. Tuto námitku překonává další jmenovaná teorie.

Teorie úcty k životu

Představitelem dalšího směru je německý lékař a fi lozof Albert Schweitzer (1875–1965), jenž hledal základní morální princip, který by zohledňoval univerzální empatii vůči všem živým bytostem. Tento princip poprvé popsal ve své knize „Filozofi e civilizace“ (The Philosophy of Civilization), vydané roku 1923, následovně: 

„Já jsem život, který chce žít, uprostřed života, který chce žít (...) Etika spočívá tedy v mém zakoušeném nutkání prokázat všem vůlím k životu stejnou úctu, jakou chovám k té své. Zde je dán základní princip morálky, který je nezbytné uvážit. Je dobré zachovávat a podporovat život; je špatné život ničit nebo jej omezovat.“ 

V tomto pojetí je tedy život sám o sobě dostatečnou i nezbytnou podmínkou pro připsání plného morálního statusu konkrétnímu organismu. Navíc nejenže mají všechny organismy morální status, ale všichni mají úplně stejný morální status.

Teorie úcty k životu obsahuje rozšíření morálního zájmu na všechny živé entity. To tedy znamená rozpoznání závazku neubližovat ani těm nejnižším organismům. Člověk, který si váží života, by podle Schweitzera neměl ani „trhat listy ze stromu nebo květiny a dávat si pozor, aby nerozmačkal žádný hmyz. Když v létě pracuje za svitu lampy, preferuje nechat okna zavřená a dýchat raději zatuchlý vzduch, než aby pozoroval, jak jeden hmyz za druhým padá na jeho stůl s poškozenými křídly.“

Současně však vyjádřil obavu, že je z pragmatického hlediska nemožné zamezit vědomému ubližování živým tvorům. V reálném životě dochází k ubližování na základě křížení zájmů různých organismů. „Za účelem zachování mé vlastní existence se musím bránit proti existenci, která ji ohrožuje. Stávám se lovcem myší, které obývají můj dům, vrahem hmyzu, který si v něm chce vytvořit hnízdo, masovým vrahem bakterií, které mohou ohrozit můj život. Získávám jídlo hubením rostlin a zvířat.“ Ačkoliv tedy připisuje rovný morální status všem živým bytostem, tvrdí, že každý z nás je nucen „vybrat si pro sebe v každém jednotlivém případě, nakolik může zůstat etickým a nakolik se musí podrobit nutnosti destrukce a zraňování života a vzít na sebe vinu“.

Tato teorie je v základě univerzální, avšak jejím problémem je, že neurčuje konkrétní hranice toho, co je a co už není přijatelné. Velkou výhodou teorie úcty k životu zůstává, že brání před konstruováním kategorie „bezcenného“ života, který může být zničen pro zábavu člověka nebo zcela bez důvodu.

Teorie subjektu života

Americký filozof Tom Regan (*1938) v díle „Za práva zvířat“ (The Case for Animal Rights) z roku 1983 používá k vysvětlení kritéria pro připsání morálního statusu podobné logiky jako dříve zmiňovaný Immanuel Kant. Na rozdíl od něj se nedomnívá, že by respekt měl být věnován pouze racionálním bytostem. Klíčovým pojmem a základním kritériem je pro Regana „subjekt života“ (subject-of-a-life), kterým mohou být jak lidé, tak zvířata. Subjekty života jsou stvoření, která mají kromě schopnosti vědomé zkušenosti také jisté mentální a behaviorální schopnosti.

„Jedinci jsou subjekty života, pokud jsou schopni vnímat a pamatovat si; pokud mají touhy, víry a preference; pokud jsou schopni jednat záměrně za účelem naplnění tužeb a cílů; pokud jsou vnímaví a mají emocionální život; pokud mají trvalou psychofyzickou identitu a pokud mají individuálně zakoušenou životní pohodu, která je nezávislá na jejich užitečnosti a zájmech ostatních.“

Každé zvíře, byť je lidmi defi nováno jako pokusné, má podle Regana svůj vlastní životní příběh. Cítí pozitivní i negativní emoce, je svébytným subjektem, a proto mu ubližujeme, chováme-li se k němu jako k předmětu.

Podle Regana je subjektivita (subjecthood) dostatečnou, ale také nezbytnou podmínkou pro připsání morálního statusu. Tuto vlastnost nachází u všech psychicky normálních savců starších jednoho roku. Zároveň však dodává, že subjekty života mohou být i ne-savci a některá zvířata (včetně lidí), kteří jsou subjekty i před dovršením jednoho roku věku. Těmto entitám přisuzuje vnitřní hodnotu, kterou je třeba v rámci jednání respektovat. Tato hodnota je naprosto nezávislá na instrumentální hodnotě, kterou jedinec může mít pro druhé.

Pokud se subjektům ubližuje za účelem prospěchu druhého, signalizuje to podle Regana čin nespravedlnosti, neboť není respektována jejich vnitřní hodnota. K vysvětlení nutnosti respektovat vnitřní hodnotu subjektů využívá Kantova kategorického imperativu: „Vypůjčím si část Kantovy fráze, s jedinci, kteří mají vnitřní hodnotu, nesmí být nikdy zacházeno pouze jako s prostředky k zajištění nejlepších celkových důsledků.“

Od utilitaristické teorie se toto pojetí liší v tom, že nedovoluje ubližovat subjektům života ani ve jménu prospěchu jiných jedinců, neboť by tím byl porušen respekt k jejich vnitřní hodnotě, kterou jsou si všichni tito tvorové rovni. V praxi to znamená, že zvíře s určitými vlastnostmi nemůže být použito pro výzkum ani v případě, že by výsledky z takového pokusu byly prospěšné lidskému zdraví. Aktivisté za práva zvířat tuto důslednost jistě vnímají jako největší sílu Reganovy teorie, avšak z hlediska environmentalismu může být vnímána spíše jako slabost. Pokud se například v nějaké oblasti přemnoží některý druh, podle Regana je nemorální snižovat jeho stavy, neboť každý jednotlivec má vnitřní hodnotu. Ponechání této situace však může vést k porušení daného ekosystému, který v tomto pojetí morální status nemá. Regan navzdory environmentalistům odmítá koncept preference ochrany ohrožených druhů, neboť jeho pojetí je „o morálních právech individuí. Druhy nejsou individua a tento pohled nerozeznává žádná morální práva druhů, včetně jejich přežití“. Upřednostňování ochrany jednoho vymírajícího druhu před jiným přirovnává k rasismu, v jehož rámci se také někdy argumentuje vymíráním nebo malým počtem lidí určité barvy pleti.

Tento text využíváme s povolením vydavatele i autorky, jedná se o ukázku z knihy: 
Tereza Vandrovcová, Zvíře jako pokusný objekt: sociologická reflexe. Praha: Triton, 2011, s. 39-50.