Také na území České republiky není ochrana práv zvířat výdobytkem konce 20. století. Zdá se vysoce pravděpodobné, že i na našem území probíhaly některé středověké procesy se zvířaty, nicméně v žádné publikaci tyto případy nejsou přímo zmiňovány.
První právní předpis na ochranu zvířat na našem území byl přijat v roce 1855, i před ním se však v řadě předpisů objevovaly určité typy regulace chovu zvířat. Do té doby ovšem předpisy chránily zvířata pouze jako předmět vlastnického práva, jako ekonomickou hodnotu, nikoliv pro jejich vlastní vnitřní hodnotu. Širokou škálu právních předpisů nalezneme například v zákonech o myslivosti a trestání pytláctví, stanovovala se také pravidla pro chov dobytka a ochrana před šířením nemocí prostřednictvím zvěře (např. vzteklina apod.). V civilním právu se řešila klasicky náhrada škody způsobené zvířetem nebo náhrada škody vzniklé na zvířeti ve vlastnictví. V roce 1855 došlo k přijetí Nařízení ministerstva vnitra č. 31/1855 zřízení zemského, podle něhož bylo upraveno veřejné týrání zvířat. Kdo týral zvířata, a to způsobem vyvolávajícím veřejné pohoršení (ať už byla v jeho vlastnictví či nikoliv), mohl být potrestán politickým úřadem nebo c. a k. policejním úřadem. Zároveň v případě hojnějšího výskytu takového týrání mohl zemský úřad vydat speciální zákazy. Trest mohl mít jednak finanční ráz, jednak mohlo být uloženo čtrnáctidenní vězení. K tomuto nařízení bylo pak vydáno několik prováděcích předpisů.
V Československu v první republice pak nový právní předpis na ochranu zvířat nebyl přijat. Sice se připravoval vládní návrh zákona o ochraně zvířat proti týrání v roce 1935, nicméně k jeho projednání v parlamentu nedošlo. Nakonec ovšem bylo přijato v roce 1939 protektorátní vládní nařízení o ochraně zvířat proti týrání v téměř totožném znění, jako měl návrh před čtyřmi roky. Zákon v ustanovení § 1 stanovil základní princip ochrany zvířat. Podle něj každé jednání nebo opominutí, jímž se působí zvířeti bez rozumného a oprávněného důvodu bolest nebo jiné utrpení (týrání zvířat), je zakázáno.
|
Týrání zvířete se podle vládního nařízení o ochraně zvířat proti týrání z roku 1939 dopouští zejména, kdo: 1. používá postrojů, které působí zvířeti zbytečnou bolest; 2. nakládá tažným zvířatům nebo soumarům více, než jest přiměřeno jejich silám, zvláště vzhledem ke stoupání a stavu cesty anebo půdy; 3. používá zvířete chorého (zejména silně dýchavičného, kulhavého), zesláblého nebo unaveného k pracím, které zřejmě přesahují jeho snížené síly; 4. odpírá svému nebo sobě svěřenému zvířeti náležité péče, zejména živení, pití nebo přiměřeného přístřeší; 5. dopravuje, přenáší nebo žene zvíře takovým způsobem, že se mu působí zbytečné utrpení nebo zranění, a surově si počíná při spoutávání, nakládání nebo skládání zvířete; 6. nemaje odborné způsobilosti, provádí na zvířeti zákroky, které jsou buď o sobě neúčelné, nebo způsobem provedení mají za následek jen bolest, újmu na zdraví nebo smrt zvířete; 7. nemaje odborné způsobilosti, kleští koně nebo jiná hospodářská zvířata, o nichž to bude určeno vládním nařízením; 8. při usmrcení působí zvířeti zbytečné utrpení; bez předchozího omráčení zabíjí jatečná zvířata (skot všeho druhu, brav a jednokopytníky); 9. při práci, produkcích nebo při výcviku surově nakládá se zvířetem; 10. pořádá pro zábavu nebo k účelům uzavírání sázek zápasy zvířat, zejména býčí nebo kohoutí; 11. používá živých ptáků jako terčů při závodech střeleckých; 12. používá psů ke štvanicím na živá zvířata, vyjímaje případy obvyklého používání psů při honbě. |
Kdo porušil některé ustanovení tohoto nařízení, byl potrestán okresním nebo státním policejním úřadem peněžitou pokutou do 5000 korun nebo vězením do čtrnácti dnů. Stejně tak byl potrestán ten, kdo návodem, rozkazem, radou, utvrzováním, slibem nebo poskytnutím pomoci nebo jinak úmyslně způsobil či usnadnil spáchání takového trestného činu. Toto nařízení se na základě Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 11 Úř. věst. čsl. ze srpna 1944 nestalo součástí právního řádu Československé republiky po skončení druhé světové války. V období kolektivního socialistického hospodářství pak nebyl velký zájem pokračovat v legislativě zahrnující welfare zvířat, a postih za týrání zvířat byl možný jen v minimální míře podle trestního zákona správního č. 88/1950 Sb. V ustanovení § 60 nazvaném Ochrana zvířat proti týrání se výslovně uvádělo: „Kdo bez rozumného důvodu způsobí zvířeti bolest nebo jiné utrpení, bude potrestán pokutou do 2500 Kčs nebo odnětím svobody až na sedm dnů.“ Týrání zvířat ovšem v komunistické éře nebylo trestným činem, tím se stalo teprve v roce 1991, kdy byl novelizován trestní zákoník z roku 1961. Do té doby bylo týrání zvířat v České republice pouhým přestupkem. V současné době je ochrana zvířat zakotvena v řadě právních předpisů a lze ji rozdělit do dvou oblastí: na tzv. přímou ochranu zvířat proti týrání, která zahrnuje ochranu zvířat vymezenou předpisy zakazujícími a postihujícími týrání, a nepřímou ochranu zvířat proti týrání, která zahrnuje ochranu zvířat vymezenou předpisy upravujícími zacházení se zvířaty a postihujícími jejich porušování. Nejcitelnější sankce skýtá samozřejmě trestní zákoník jako jedna ze základních norem veřejného práva, klíčovou roli dále hraje zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání a zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon).
|
Trestní zákoník upravuje řadu skutkových podstat trestných činů, které upravují ochranu zvířat. Významná pro naše účely jsou zejména následující ustanovení: § 302 Týrání zvířat (1) Kdo týrá zvíře a) zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, nebo b) surovým nebo trýznivým způsobem veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, a) byl-li za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, nebo b) způsobí-li týranému zvířeti takovým činem trvalé následky na zdraví nebo smrt. (3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na větším počtu zvířat. § 303 Zanedbání péče o zvíře z nedbalosti (1) Kdo z hrubé nedbalosti zanedbá potřebnou péči o zvíře, které vlastní nebo o něž je povinen se z jiného důvodu starat, a způsobí mu tím trvalé následky na zdraví nebo smrt, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. (2) Odnětím svobody až na dvě léta bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt nebo trvalé následky na zdraví většímu počtu zvířat. |
Specifickou ochranu přinesl i nový občanský zákoník. V duchu nové, moderní teorie přiznal zvířatům jiný právní status, spočívající ve zvýšené ochraně. Zvíře již není pouhým objektem práv, není věcí. V ustanovení § 494 je výslovně zachycena vnitřní hodnota zvířete, kterou má samo o sobě. Podle občanského zákoníku má živé zvíře zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí. Nicméně i nadále se v některých situacích může na zvířata ustanovení o věcech uplatnit analogicky, ale pouze v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.
Tento text je zkrácenou a místy drobně upravenou verzí z veřejně dostupného zdroje: David Černý, Adam Doležal, Tomáš Doležal, Tomáš Hříbek. Práva zvířat: filozoficko-právní perspektiva.
https://www.academia.cz/edice/kniha/prava-zvirat-filozoficko-pravni-perspektiva